Noviny Jablonecka – 1978
Inu, tady v Podmuchouště bejvalo divadlo dvakrát, nebo nejvejš třikrát do roka. Ale pak se sešla celá ves a po divadle bylo vo čem mluvit dlouhou dobu. Hrálo se v hospodě u Maturů v sále, kde bylo primitivni jevištátko, který jinak sloužilo za ledacos k uskladnění. Ovšem, jak herci zkoušeli, pak se to všecko muselo vynést, anebo srovnat do kvelbu vedle jeviště. Starej Matura byl šenkýr dobrej a divadlo měl taky v libentu a kde mohl, tak i rád pomoh. Dyž mu rezizér povídal, že nemá, kdo by dělal boží peřinku, neboli sníh, ochotně slíbil, že to porychtuje a bude padat sníh jedna radost. A tak u toho zůstalo a najednou tu bylo Štěpána a hrálo se. Šenkovna nacpaná, sálek taky, jabko by nepropadlo, takový to byl šramot. Dyž mělo přijít na sníh, přines starej Matura lavor, v kerým bylo dětma nastřiháno tolik bilejch cumlíčků, že přetejkal – a to byl ten největší, v kterým Maturka dělávala livance. Jenže nad jevištěm bylo natažený jenom úzoučky perkno a jinak nic.
„Maturo“, ptal se režizér, „uderžite rounováhu na tom klacku?“
„Bodejt, nic se neboj, hochu, uvidiš chumelenici, jakou ani ve skutečnosti naše hory nepoznaly.“
„Dobře, tak lezte a až dám znamení, tak pouštějte snížek.“
Malý robě se u hrobu své maminky modlilo, lidi plakali dojetím, když začal padat na to drobátko snížek. Ale najednou spadly hroudy sněhu, lavor a za tím vším starej dobrák Matura.
Robě se tak leklo, až sebou praštilo na hrob svý mámy, kousek dál se sbiral Matura a nadával, že to perkno bylo kaput, a tak ze vší tragedie najednou byla taková mela, že nikdo nevěděl, na čem je a zda to tak mělo bejt či nikoliu, no sranda ukrutná byla toho dne, na co vzpomínají lidi ešte dnes, jako by tomu ani nebylo uz 65 let dlouho…
GRIŠKO
