V Čechách vládnou Habsburkové: v letech 1620-1637 Ferdinand II., po něm v letech 1637-1657 Ferdinand III. a Leopold I. V letech 1657-1705.
Majitelem smiřického panství byl v letech 1636-1647 Jan Matyáš hrabě Gallas. Po jeho smrti roku 1647 spravovala jeho majetek jeho manželka Anna Marie Dorota. V roce 1661 došlo k rozdělení smiřického panství na část smiřickou a hořiněveskou mezi syny Matyáše Gallase – Antonína Pankráce a Františka Ferdinanda. Rtyně spadala pod část hořiněveskou. Hrabě František Ferdinand Ignác Gallas spravoval hořiněveskou část panství v letech 1661-1674. Po něm koupil panství hořiněveské generál Jan Karel hrabě Špork, ten panství spravuje v letech 1674-1679. Poté následuje jeho syn Ferdinand Leopold ze Šporku, který panství spravuje v letech 1684-1711.
V letech 1618-1648 zuřila třicetiletá válka. Původní spor mezi katolíky a protestanty přerostl v zápas mocností. Přes naše území putovaly sem a tam armády – ať přátelské (Habsburkové rakouští či španělští) či nepřátelské (Švédové, Francouzi, Nizozemci), všechny měly společný znak: živily se samy. Udržovaly svou bojeschopnost pleněním zabraného území. Potrava, píce, ošacení, peníze. V roce 1639 vpadli do východních Čech Švédové (velitel Johann Banér). Vypálili nebo poplenili Jaroměř, Smiřice, Hradec Králové, Pardubice, Jičín, Vysoké Mýto a další města. 1640 dobyli města zase zpátky císařští pod vedením maršálka Piccolominiho. 1643 řádili zde zase Švédové pod vedením Torstensona, města byla bráněna císařskými vojsky, Švédové plenili okolí a vsi. 1645 opět přes Jaroměř a okolí procházejí Švédové, vypalují předměstí a plení okolní obce. 1646 velí v Jaroměři hejtman zaopatřit se chlebem, pivem a obrokem, protože císařští potáhnou do Slezka přes Skalici. Tam také v květnu a červnu táhnou. Na podzim pronásledují Švédové císařské až ke Dvoru Králové, kde je porazili a Švédové opět plení hradecký kraj. V únoru 1648 jsou Švédové znovu v Jaroměř a plení okolí, i po uzavření míru okupují Jaroměř, a protože tu není císařského vojska, ukládají Švédové městům a vsím daně dle libosti..
Obyčejný sedlák už nevěděl, kdo s kým a proč bojuje. Válka v očích prostého člověka dávno ztratila veškerý smysl. Byla pouze božím trestem. Člověk v uniformě byl nepřítel, který mu vezme to poslední, co má. Naštěstí byl v roce 1648 uzavřen Vestfálský mír. Čechy přišly během války asi o 25% obyvatelstva. Ne všichni zahynuli jen na frontách. Násilí, hlad, epidemie – průvodní jevy války – to vše vykonalo svoje.
Ve Rtyni bylo prokazatelně ještě kolem roku 1650 vojsko (císařské), v matrikách je zaznamenána zmínka o kalašovském a lakronově regimentu.
Regiment Lakronův – jednalo se zřejmě o regiment generál polního strážmistra Johanna svobodného pána La Corona (psáno též jako von der Cron, Jeana de la Crona či Giovanniho de la Corona). Corona ho vlastnil v letech 1640-1653. Tehdy šlo o dragounský pluk. Mírovou posádkou byl pluk během jeho majitelství: 1649 – Čechy, 1652-1657 – Uhry. Pod La Coronovým jménem se pluk účastnil třicetileté války.
Regiment kalašovský – bude zřejmě regiment Galasův, galasovský, kalašovský…. Pěší pluk vlastnil nejprve od roku 1626 do roku 1629 plukovník Carsilius svobodný pán Pallant, ale pak už 1629-1647 generálporučík Matyáš hrabě Gallas a poté 1647-1650 plukovník František Ferdinand hrabě Gallas. Pluk byl ještě v roce 1649 rozhojněn o setniny z jiného pluku, pak ale sám redukován a v roce 1650 jeho zbytky včleněny do pluku Contiho. Dragounský pluk vlastnil nejprve 1634-1647 polní maršál, respektive generálporučík Matyáš hrabě Gallas a 1647-1650 plukovník Antonín Pankrác hrabě Gallas. V roce 1650 byl pluk zredukován na tři setniny a ty pak byly vřazeny právě do dragounského pluku La Coronova.
Ještě v rámci tématu vojska poznamenám skutečnost, že v okolí Jaroměře se vyskytuje vysoký počet svateb vojáků v letech 1658-1660.
Dalším důvodem úbytku obyvatelstva nejen během války, ale i po válce, byla masová emigrace nekatolíků. Čechy – původně ostrůvek náboženské svobody, kde vedle sebe před Bílou horou existovalo a škorpilo se mnoho různých náboženství (Češi byli v předbělohorské době katolíci tak přibližně 15% populace) – se najednou měly stát plně katolické. Původní převážně protestantská část svobodného obyvatelstva odešla do exilu. Do exilu v letech 1620-1650 odešlo asi 120 000 lidí – tedy cca desetina obyvatel Čech a Moravy.
Svobodný odchod do emigrace byl ale možný pouze pro nepoddané – svobodné obyvatelstvo (šlechta, měšťané). Poddaní si mohli vybrat, zda zběhnout z gruntu, nebo zůstat s novými pány a přijmout nové náboženství. V českém království po ukončení třicetileté války totiž fungovalo pravidlo „čí vláda toho víra“. Pokud majitel panství byl katolík, i poddaní museli vyznávat náboženství katolické. A vítězní Habsburkové na politicky významná místa dosazovali katolíky, takže po třicetileté válce byla většina majitelů panství katolického vyznání.
Zejména ve východních Čechách zůstala však většina obyvatel nekatolická. Tato situace je dobře zobrazena v Soupise poddaných dle víry pro smiřické panství: Za soupisem poddaných je pro vesnici Rtyni poznámka: „Tato jest sedmá ves protivná, tvrdá, která se stavěti nechce a píše z nich každý soused, že oni katolickýho náboženství poznati nemíní.“
Po ukončení třicetileté války začínají hospodařit lidé, kteří celý svůj mladý život prožili ve válce. Generace zvyklé na krev, pustošení a utrpení. Lidé, kteří vyrůstali bez škol. Lidé, kterým sebrali i jejich víru. Nastal mír uprostřed ruin, hladu a zoufalství
Ve vylidněných městech našli útulek otrlí váleční vysloužilci a tuláci, venkov je přepadán tlupami hladovějících ubožáků. Česká inteligence je v exilu (Komenský a další). Do Čech je dosazována nová, prohabsburská a katolicky orientovaná šlechta.
Přes všechna rekatolizační opatření v průběhu třicetileté války bylo ale zřejmé, že v Čechách stále žijí početné skupiny obyvatel, hlásící se skrytě nebo i veřejně k nekatolickým náboženstvím. Proto byl v roce 1651 proveden pokus sepsat všechno obyvatelstvo v Čechách a vznikl tak zvaný Soupis poddaných podle víry. V seznamech byli uvedeni všichni poddaní starší cca osmi let (někde byly sčítány i mladší děti, soupisy se liší kraj od kraje) a je uvedeno jméno, příjmení (pokud je známo), věk, postavení/povolání a údaje o náboženském vyznání.
O tři roky později v roce 1654 byl podniknut podobný pokus a byla vytvořena Berní rula (berně= daň) mapující obyvatele pro potřeby daní. U každého poddaného je uváděna celková rozloha jeho polí, výměra a počty dobytka. Nejsou uvedeni podruzi ani čeleď (to jest poddaní bez berního – zdanitelného majetku). Zachycovány jsou pusté osedlosti, vyhořelé usedlosti a nově se usazující poddaní v letech 1652-54.
Čechy byly rozděleny na velké množství (tisíce) různých panství. Každé panství (lat. dominium) podléhalo svému feudálnímu pánovi – šlechtici. Panství tvořilo uzavřenou, po všech stránkách soběstačnou jednotku, která plnila funkci správní, soudní a policejní. V čele panství stojí hejtman (= správce), který byl podřízen vrchnosti – majitelům panství. Hejtman stojí v čele vrchnostenské kanceláře, zprostředkovává styk s zemskými úřady a vykonává soudní moc. Jako pomocný personál v kanceláři sloužili písaři, sekretář a další…
V kanceláři byly vedeny manuály, protokoly, kopiáře korespondence, knihy přísah
úřednictva, knihy výhostů, knihy rychtářské (pro jmenování vesnických rychtářů), knihy nařízení vrchnosti, knihy zpráv hospodářského úřednictva vrchnosti, hospodářská korespondence; ve prospěch poddaných byly vydávány výhosty, listy zachovací, listy řádného splození, propouštěcí listy na učení a jiné vrchnostenské konsensy (např. k sňatku).
Hospodářskou správu měl na starost purkrabí, který byl podřízen hejtmanovi. Na větších panstvích mohli ještě působit obroční písař, lesníci a polesný, správce rybníků, pojezdný, šafář…
Kromě vrchnostenské správy byla na panství v jednotlivých obcích vesnická samospráva, kterou vykonával rychtář, jakožto čelní představitel obce, a konšelé.
Konšelé a rychtář obec spravovali, zastupovali ji před vrchností a zároveň byli jejím orgánem, od vrchnosti byli také jmenováni do svých funkcí. Rychtář a konšelé měli rovněž soudní pravomoc nad poddanými. Soudy se konaly na rychtách za účasti hejtmana a písaře. Na soudech byly projednávány především záležitosti držby nemovitého majetku a sirotčí.
Poddaný se nemohl bez povolení vrchnosti oženit, přestěhovat, prodat grunt, dát děti do učení.
Poddaní smějí opustit svoji vesnici pouze tehdy, když dostanou od vrchnosti výhostní list (= listinu stvrzující zrušení poddanských závazků). Poplatek za výhostní list činil v roce 1690 dvanáct rýnských (dle pamětí pana Zemana ze Smiřic).
Zběhnutí poddaného – tedy opuštění panství bez povolení vrchnosti probíhalo od pradávna, avšak během třicetileté války nabralo na intenzitě. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 stanoví zákaz přijmutí cizopanského poddaného bez fedrovního (výhostního) listu, kterým dává majitel panství souhlas s opuštěním svého panství. Zběhnutí bylo trestáno pokutou – v roce 1650 pokuta stanovena na 40 kop grošů pro poddaného (za 25 kop grošů se dala v roce 1681 koupit malá chaloupka). Poplatek za výhost si určovala vrchnost na jednotlivých panstvích, až od roku 1779 byl jednotně stanoven na 30 krejcarů.
Pokud poddaný odešel bez výhostu z panství, a nevrátil se do nejbližšího termínu sirotčího soudu, byl jeho útěk zaznamenán do sirotčího rejstříku. Tento záznam se každoročně aktualizoval, dokud se dotyčný buď nevrátil, nebo po mnoha letech nebylo zřejmé, že již dávno zemřel.
Zběhlé osoby byly vyloučeny z dědictví, a proto jejich podíl propadal ve prospěch panství a farností. K ilegálnímu odchodu z jednoho panství na druhé patřilo rozloučení se s dosavadní sociální sítí, dočasná nebo trvalá rozluka s rodinou, možné komplikace s úřady, neustálý strach z dopadení.
Panstvo dohlíželo i na sňatky. Protože vrchnosti ležela na srdci hlavně prosperita vlastního majetku – tedy gruntů obhospodařovanými sedláky, záleželo jim na předávání usedlosti z rukou jednoho hospodáře na další generaci. Taxa za svatbu byla únosná pro to, aby ji zaplatil sedlák, ale pro mladíky ze sociálně slabších rodin (podruh) představovala tato částka problém. Vrchnosti se tak dařilo regulovat možné rozšiřování nejchudší vrstvy (setkávám se s tím, že často právě dcery podruhů měli často nemanželské děti, nebo spolu žili oba partneři bez uzavření manželství. Poplatek za svolení k ženitbě byl v roce 1690 jeden zlatý 30 krejcarů (tzn. 90 krejcarů).
I studia se týkalo mnoho poplatků. Pro přijetí do cechu bylo nutné předložit zachovací list a potvrzení o poctivém zplození (jaký poplatek?). Za uschování listu v cechu po dobu studia se platil poplatek cca jeden a půl kopy českých grošů. Další poplatek byl za přijetí do učení, ten byl ve výši až pěti kop grošů českých a tří liber vosku, výška poplatku se zřejmě pohybovala podle délky doby v učení (od jednoho po šest let). Po vyučení a zaplacení výučního listu se učeň stával mladším tovaryšem. Poté se vydal na vandr a teprve potom se mohl tovaryš dál učit na mistra. Poté se stává mladším mistrem a teprve po delší době v cechu a zaplacení obnosu se stává mistrem.