Svárovská stávka, březen 1870
—
František Bartel z osady Popelnice (Šumburk nad Desnou), 31 let, dělník (zemřel 31.3.1870 na krvácení následkem bodnutí bodákem)
Josef Linhart ze Smržovky 527, 44 let, patentální invalida (zemřel 31.3.1870 na krvácení následkem střelení kulkou)
Jáchym Fišer z Dolního Hamru (dnes Velké Hamry), podle pomníčku 27 let
Josef Pavlata z Horního Hamru 113 (dnes Velké Hamry), 44 let, chalupník (zemřel 18.4.1870 na plicní sněť následkem střelné rány)
František Duňka tovární přádník a podruh z Držkova 5, 45 let (zemřel 29.4.1870 na talovitost krve (sepse) následkem střelné rány)
Pavlína Linková, manž. dc. Františka Linke, podruha z Albrechtic č. 85 a matky Alžběty dc. Antonína Bernera nádeníka z Tanvaldu č.185, 16 let (zemřela 2.4.1870 na zánět pobřišnice následkem střelné rány)
Ludwig Süss, syn Antona a Cecilie Süss , 9 let (zemřel 31.3.1870)
—-
Sedm obětí, sedm polozapomenutých jmen, která jsou spjata se svárovskou stávkou. Ta proběhla 31.3.1870. Smutnou událost dnes připomíná pomník na Svárově – v obci Velké Hamry- vzniklý v roce 1963.
Nepokoje začaly už v lednu 1870. Na 16.ledna 1980 byla svolána shůze dělnictva v Libereci, kterou úřady zakázaly. Měl na ní vystoupit Ondřej Scheu z Vídně. Schau přesto promluvil a za to byl zatčen a postaven v Liberci před soud. V den soudu stály davy dělníků před budovou, proti nim zakročilo vojsko a byl zabit Robert Fischer, tiskař v Liberci žijící zřejmě v Liebigových dělnických domech (Liebingsche Arbeiterhäuser, údajně se demonstrace neúčastnil a šel nakoupit do lékárny léky pro svou nemocnou manželku). Ten zemřel 19.1.1870 v Liberci -příčina úmrtí – náhodné střelné zranění vojákem.
Ve Svárově oznámil ředitel Svárovské textilky Johanna Liebiga – Václav Palme, že jsou zlé obchody a že musí přikročit k snížení mzdy o 10%. Dělníci žádají, aby jim nebyl mzda snížena, ale aby místo 6 dní v týdnu pracovali jen dva dny v týdnu a mzda se jim nebude vyplácet za plný týden, ale jen za 2 dny (nezkrácená o 10%). Tomu bylo vyhověno, ale ne nadlouho. Palme přišel s jinou úsporou – zkrátil pracovní dobu, ale práce kterou museli dělníci odvézt, zůstala stejná. Továrna ušetřila na topivu a světle, ale dělníci dostávají pokuty za nesplněné nebo špatně splněné úkoly. Za 14 dní mají mnozí více pokut než výdělku.
Dělnictvo se vzepřelo a 18.2. 1870 zastavilo ve Svárově a v Haraticích práce. Opět se domluvili za různých ústupcích. Chvíli opět klid.
Spory mezi vedením svárovské továrny a dělníky vyústily v neúnosnou situaci v dopoledních hodinách 30.3. 1870. Dělníci, kteří stávkovali v předešlých dnech s Haratickými, byli propuštěni. Na jejich místa postavil ředitel svárovské továrny Palme malé chlapce. Takové jednání mělo zastrašit další zaměstnance, kteří by chtěli stávkovat. Odpoledne dělníci zjistili, že nedostali smluvenou mzdu, kterou si vymohli v únoru, a že platy byly sníženy. Vybrali si své zástupce – Jana Holana, Antonína Jiráka, Josefa Ducháčka, Petra Petříčka a Petra Synovce. Ti se odebrali vyjednávat s vedením. Požadovali upravení mezd od lokte a zavedení pracovních knížek, do nichž by se zapisovalo, co má kdo za úkol, kolik z úkolu již odpracoval a jakou za to dostane mzdu. Podle těchto knížek by si dělníci mohli kdykoli zkontrolovat, kolik dostali peněz a za co. Prakticky by tak vymizel systém pokut a prémií. Vedení továrny by ztratilo možnost pokutovat dělníky, aniž by ti o tom věděli. Takový požadavek se řediteli Palmemu nelíbil. Vykázal deputaci z továrny a nechal na dělníky zavolat četníky.
„Po výplatě 30. března 1870 se ve svárovské továrně ke stávce přidalo všech 1 200 dělníků a jejich shromáždění před budovou již bylo přibližně čtyřiceti četníků. Proto požádali do Josefova o asistenční oddíl dvou setnin královéhradeckého pěšího pluku č. 18, jehož asi 180 vojáků do Svárova dorazilo ve dvě hodiny ráno 31. března. Ke stávkujícím se toho dne připojili dělníci i z okolních obcí (Tanvald, Haratice), a tak mohl dav před továrnou dosáhnout počtu kolem dvou tisíc lidí,“ popisují historici ve stati na webu Vojenského historického ústavu v Praze.
Již dopoledne došlo k prvním střetům mezi dělníky a vojáky s četníky. Do odpoledne se nepokoje rozšířily i do Tanvaldu, kde se srazilo dělnictvo s vojskem. Dav ve Svárově se rozrostl na tři až čtyři tisíce lidí. K dohodě nakonec nedošlo a velitel asistenčního oddílu setník Wolter dostal rozkaz shromážděné rozehnat.
V chaosu, který zavládl při střetu davu s četníky a vojskem u mostu u továrny ve Svárově byl bodákem zabit první z dělníků – František Bartel. Vojsko se v přesile proti tisícihlavému davu cítilo ohroženo a padlo několik desítek výstřelů. Po střelbě zůstal mrtev další člověk – Josef Linhart (údajně na prahu hostince páně Smrtkova, ivalida, který se ubíral pro svou výslužku a byl zadržen vojenskou hlídkou). Další nevinnou obětí byl devítiletý syn židovského obchodníka Ludwig Süs, kterého zasáhla zbloudilá kulka.
Jáchym Fišer, Pavlína Linková, Josef Pavlata a František Duňka zemřeli později na následky zranění způsobených střelbou. Počty raněných nejsou jasné, většinou se uvádí devatenáct těžce a nezjištěné množství lehce raněných. Podle pana Michala Fišera bylo zraněno 51 lidí.
—-
Továrna byla znovu otevřena 11.4.1870.
—-
Dělníci museli nést za své činny následky. Ty se dostavily v podobě soudu, jenž se konal v Mladé Boleslavi v období od dubna 1870 do února roku 1872. Státní zástupce nechal obžalovat téměř dvacet osob. Provinili se zločinem vzpoury, kladením odporu při četnickém zásahu a fyzickým napadáním četnictva. Obžalovaní dělníci byli odsouzeni k těžkému žaláři, některým byly uloženy mírné tresty na svobodě a někteří byli osvobozeni.
Liebigovo ani Palmeho jméno se údajně mezi obžalovanými neobjevilo. (dal by se někde v archivu najít spis ?)
—-
Vlna stávek do nichž Svárovská stávka patřila, donutila tehdejší rakousko-uherskou vládu, aby zrušila zákaz stávek a spolčování (trestní zákon z roku 1852 a živnostenský řád z roku 1859) a již 7.dubna 1870 vydala nový spolčovací zákon, tzv.“koaliční“, podle kterého byly již stávky legální.
Motiv svárovské stávky se objevuje také ve filmech a knihách:
František Venceslav Jeřábek – Služebník svého pána
Antal Stašek – V temných vírech
Stanislav Urban – Dole hucí Kamenice
Josef Nesvadba – Případ zlatého Buddhy ( na motivy film Dušana Kleina – Tajemství Zlatého Buddhy)
Alfred Technik – Svárov ( na motivy románu vznikl film Karla Kachyni – Pavlínka)
Mnohoslav Trocnovský – Poměry a události svárovské
Karel Cibulka – Bouře ve Svárově. O 31.březnu 1870
Jan Beránek – Svárovská stávka
Jiří Kořalka – Vznik socialistického dělnického hnutí na Liberecku (1956)
Proces s účastníky svárovské stávky. Katalog k signatuře C 1870/75 fondu Krajský soud Mladá Boleslav (1956)
Jak líčí svárovskou stávku rodák z Železného Brodu Michal Fischer, současník stávky, ve svých pamětech?
Michal Fišer se nejprve zmiňuje o dělnickém hnutí v Liberci:
18.1.1870: Dělnické hnutí a soukenických tovarišů v Liberci, trvalo dva dny. Tiskař Fišer, otec 4 dítek byl zastřelen, kteréhož pak dělníci vozili po ulicích na sáňkách. NAto povolaný byly čtyři setiny vojska z Josefova.
O stávce na Svárově píše:
dne 17.2.1870: Povážlivé hnutí dělnické v továrnách Liebigových ve Svárově v počtu as 1200 lidí. Tito dělníci hrozili, že vtrhnou i do Žel. Brodu k továrně, a tam se spojí. Stávka dělníků byla hrozivá, Liebig telegrafoval pro vojsko do Josefova, však vida to direktor Palme stav se dělníkům povolnější. Stávka se poodložila.
dne 22.3.1870: V Železném Brodě v továrně J. Liebiga v Hamburku stávkovali veškeří dělníci proto, že jim při výplatě byla na mzdu 10 % stáhnuto.
Ředitel Josef Černý ihned povolal sem četnictvo z Prahy. Jelikož dělníci mezi sebou nesvorní byli, a někteří opět již zase 28.3. pracovati začali, nepřidáno jim ani haléře. Zároveň Josef Černý píše tchánovi Václavovi Palmovi řediteli ve Svárově, kdež stávka byla hrozivá, aby tak jako on vyčkal, že opět zase budou pracovati.
Bohužel stávka ve Svárově se obrátilo. Již hned dne 17.2 pomoci CK. hejtmanů obouch okresů Havla a Šustra z Jablonce slíbeno dělníkům, že obdržejí vyši plat a 2 hodiny denně pracovati budou. Avšak že dělníci v Brodě bez připlacení opět pracují, použiv to Palme při výplatě, slovo danné nedodržel.
To v míře velké dělníky pobouřilo a ve všech Liebigových továrnách práci zastavili. Stávka den co den stávala se palčivější – vše toto přehlédl velmi dobře Palma a chtěl tomu uniknouti spuštěním se oknem dolů.
29.3.1870: Když Palma spouštěl se oknem po provaze, přiskočil dělník chtíce provaz přeříznouti, a již již mohlo se podařiti, tu však jiný dělník přiskočiv a překaziv to. Nato se dne 30.3. večer přijelo vlakem do Žel. Brodu vojsko 200 mužů z Josefova, ihned večer ještě do Svárova odešli.
Již několik dnů dříve soustředilo se 20 mužů četnictva ve Svárově. Tého dne 30. března mělo se docílit jakési vyrovnání mezi dělnictvem a Liebigem. Dělníci přibravše sebou co tlumočníky představené té které obce, a jsouce pozvaní na 3 hodiny od půl dne do Továrny. Však tato deputace vpuštěná teprv okolo páté hodiny do továrny. Zde CK okresní hejtman Schuster, jal se v lámané češtině vykládati, že Liebig továrnu prozatím zavře, a že žádné úlevě nepřipustí, a konečně, že dobu příštího otevření oznámí!
Za tímto roztomilým vytáčením CK. úředníkem vězel p. Liebig, který svatosvatě věděl, kdy vojsko přikluše.
31.3.1870: Při svítilnách ráno časně vojsko došlo do Svárova, jsouce nočním pochodem utrmáceno, ihned povoláno do továrny a tam popíjelo, šarže pozvaná k panu Palmovi na víno. I tu zároveň ujednáno, že vojsko obdrží dvojnásobné gáže, a tou dobou započalo již plenkovati. Tato bezpříkladná bezohlednost Liebigova dospěla k tomu, že oklamané dělnictvo odebral ose do továren Tanvaldských a Smržovských, náležících Majerovi a bratřím Pripšovým aby společně o výsledku stávky svárovsko-haratické pojednali. Načež dělníci Tanvaldsko-Smržovští připojivši se k zástupu, táhli dolů po silnici ku Svárovu a zažádali společně vyslyšení deputace k dalšímu slyšení. K čemuž však vojsko nesvolilo.
Takto zástup dělnictva zesílen asi na 3000 lidí dorazil k mostu Tanvaldskému. Zde hlídka 20 mužů stála ve zbrani. To však lid vida, že vojsko zbraní neužívá, postupoval vpřed. Hlídka nemohouc přechod zabrániti dala se na pochod zpět do Svárova a zpravila posádku o příchodu lidu.
Zástup, který očividně rostl, ubíral se zatím při zpěvu místní písně „Tam za těmi Krkonoši“ v pořádku k Svárovu. Když zástup do Svárova přibyl, zůstal před mostem státi, jelikož most k továrně vedoucí, vojskem obsazen byl, a deputace kteráž v předního voje dělníků pozůstávla, připuštěna nebyla. Taktéž zástup již povážlivý – nebýl varován před zlými následky, pakliže se nerozejde.
Vojsko del očitých svědků popíjelo a bylo při kuráži, počalo prudce na bezbranný lid hnáti bodákem zpět k silnici, přičemž několik osob bodáky poraněno. V následku tom, situace byla povážliva a velmi přiostřena!
Vojsko ustoupilo k továrně a rozestavilo se na levém břehu Jizery po nádvoří proti silnici v řetěz a útok další proti bezbrannému lidu provádělo s bodáky četnictvo. Divná to hra osudu. První nevinná osoba padla!
Kterýž nahodou cestoval Josef Bartl vojín a k tomu CK policejní strážník v Praze, kteréhož četník bodákem naskrz v slabině probodl a okamžitě mrtvev sklesl. Pak hnal se do příbytku řezníka Polá a probodl tam posluhu Jos. Hozdu a opět se hnal po jiném občanu, to však vida velký pes Polův, že i jeho pán ohrožen jest, skočil tomu rekovi na záda a uchopiv jej za límec, i strhl jej stranou, a jen tak nevinná osoba zachráněna byla. Jinak hrdiný četník byl by ve svém zuření pokračoval.
Co se toto dělo, pald první výstřel. Byl to zase četník, který střelil rolníka Čeňka Zemana ze Stanova do pravé ruky, kulka projela skrz, do žulového kvádru, rozpleskla se a odrazila a zasáhla Boučka z Držkova.
V té vřavě vojsko pluku Konstantina sestoupilo se v řetěz a pronesl bezohledný Václav Palme, ředitel továrny, rodák z Rokytnice z malé chaloupky: “ Nur schüssen!“
Setník velel ku střílení, to vida lid, dával se na útěk, a v tom vojsko vystřelilo celou salvu!
Na místě zastřelení ostali: Holán tkadlec z Rovenska, Joach. Nešvec vojín, Linhard vojín z Rokytnice. Vůbec napočítáno poraněných dohromady 51 mužů. Střelba byla tak prudká, že lid nebyl sto v domy a za ukrýt se.
Podotýkám, že za oběť padli osoby nevinné a sice:
Zastřelen na prahu hostince páně Smrtkova Frant. Linhart vysloužilý šikovatel a patentalní invalida. Jda právě pro svoji gáži, byv hlídkou zadržen, a na prahu střelen, dále zastřelen devítiletý chlapec Ludvík obch. Süsse v bytu otce v okamžiku bavě se probíráním map a atlasu zeměpisného. Kule přilítla oknem, projela mu srdcem a ranila sestru jeho na ruce, která dříve se u stolu s ním bavila.
Do krámu Süssova a do jeho hostince lítaly kule skrze plechem pobité dvéře, a přišlo do téhož hostince přes 40 kulí – jakož i do jiných míst stříleno, kdež poranění ostatní leželi.
Pavlína Klikorkova rekte Bejvalikova nesla v putně ryby do Tanvaldu, svobodná, zastřelili ji. Krystyně ze Lhotky dvakráte amputovali nohu, a konečně zemřela.
Vojsko bylo rozděleno , jedni hnali útokem a druzí stříleli.
Když lid rozutíkal se a vojsko bojiště opanovalo, nebylo žádnému dovoleno raněné odnésti, dokud 1/2 hodiny neuběhlo.
Čeněk Zeman rolník ze Stanova, majíce krásný zrzavý vous, a střelen do pravé ruky byl, potvrdil určitě, že viděl jak naň četník mířil, že však pro zácpu lidu u mostu nemohl utéci, ani se skrýti, to také dosvědčili.
1.4.1870: Ku posile a již po střílení ubíralo se přes Žel. Brod 200 mužů vojska do Svárova.
V následku vraždění ve Svárově, stávka v Železném Brodě ukončena.
3.4.1870: V neděli od půl dne pohřbeny čtyři osoby na hřbitově v Držkově, které 31.3 u Svárovského mostu za oběť ředitele Palmi zastřeleni byli. Tohoto dojemného průvodu zůčastnilo se přes 5000 lidí obojího pohlaví.
o Liberci v r. 1870: Malínský, Jiří – knia Ještědský tábor 1870- Liberec: Severočeské nakladatelství, 1985
dělnické domy: https://www.delnickekolonie.cz/liebiegovo-mestecko
úmrtí Robert Fischer: https://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/permalink?xid=09ddd7cea03b9b8d:30bdd2c7:1201ea2ef5b:-72f0&scan=2c41b99400644f28b230ce7f934a6418
—-
https://web.spolekpatron.cz/wp-content/uploads/2019/01/Patron-1997_5_ZV.pdf
https://adoc.pub/technicka-univerzita-v-liberci88c01f1e588fc9f8ece290fbe5b1f1d322813.html
Krkonoše – kramářská píseň
Tam pod těmi krkonoši
tam je krásný Čechů ráj
Tam kde zpívá česká dívka
rozvíjí se luh i háj.
Ó kéž bych tam mohl býti
dal bych za to živobytí.
Ó jak jsi krásná vlasti má
ó vlasti má, ty jsi Čechů otčina.
Ó jak jsi krásná vlasti má
ó vlasti má, ty jsi Čechů otčina.
MEZIHRA
Marně ty se česká máti
po svém synu marně ptáš,
marně dívko citů plná
na svého hocha čekáš.
Nespatříš ho nikdy více
padl v,boji u Skalice
on pro Českou zem bojoval
a bojoval, tam svůj život dokonal.
on pro Českou zem bojoval
a bojoval, tam svůj život dokonal.
MEZIHRA
Dokonal svůj život v,boji
v,černé zemi dávno spí,
nikdy víc se ke své dívce
do rodných míst nevrátí.
U Skalice Čechů řady
ztratili své kamarády,
Vždyť každý kdo tam bojoval
tak bojoval svou českou
vlast miloval.
Vždyť každý kdo tam bojoval
tak bojoval svou českou
vlast miloval.
Ohraničení lesa Žernovníka – František Mizera
OHRANIČENÍ LESA ŽERNOVNÍKA – dle zápisků Františka Mizery
Za starších dob spory o hranice urovnávaly se také tím způsobem, že na místa sporná sešla se pochozí komise, která hranice určila a kamennými mezníky označila. Při tom někde bylo zvykem, že na zasazený mezník položen byl mladší chlapec z místa nebo okolí a tu dostal několik mírných ran, aby pak v pamět si vštípil místo, kde se tak stalo a třeba po letech, když by mezník jakýmkoli způsobem zmizel, mohl dosvědčiti, kde kdysi stával.
O tom svědčí německá listina z r. 1780, kterou byly vymezeny hranice lesa Žernovnika u Žel. Brodu (jest ve sbírce pisatele tohoto článku).
V překladě zní:
Vysoce hraběcí Millesimovské sirotčí panství Semily nad Jizerou.
Popis hranic tak zvaného lesa Žernovníka, který 7. července r. 1780 u přítomnosti nás podepsaných na stálou pamět byl učiněn a následovně ohraničen jest:
Počínaje od příkopu neb údolí, kde obecní brodský les přiléhá, odtud poněkud nahoru tam hraničí horecký rychtář Jiří Vít a jeho spolusousedé – tam jest při druhém pařezu jedlovém přes potůček u jednoho skaliska zasazen
1. meznik na jedné straně písmeny H. S. (Herrschaft Semil == panstvi semilské) die panství a na druhé straně pismenem B (= Brod?), který rustikale (pozemky poddaných) děli. Na něm dle starých zavedených obyčejů a pro pamět biti obdržel Karel Lubas 12letý z Jirkova. Odtud 60 kroků jest
2. meznik s týmiz pismeny; na něm pardus dostal Petr Lubas 7letý z Jirkova. Odtud dále 82 kroky jest
3. meznik s týmiz písmeny u pařezu jedlového; na něm pardus dán Josefu Havličkovi 17letému z Jirkova. (Dále uvádím jen mezniky dle pořadi a vzdálenosti; na všech byla uvedená písmena):
4. meznik vzdálen 66 kroků. 5. mezník vzdálen 70 kroků. 6. mezník vzdálen 100 kroků. 7. mezník vzdálen 60 kroků.
8. meznik vzdálen 110 kroků. Na něm dostal pardus Petr Lubas 7lety z Jirkova. Zde konci se hranice a les horeckého Jiřího Vita Odtud pak přes údolí počíná les Mikuláše Šilhána a táhne se k pařezu jedlovému; dále 51 krok jest
9. kámen, na němž biti dostal Václ. Šilhán 16letý z Jirkova. Dále 73 kroky jest
10. meznik, 110 kroků 11. meznik, 50 kr. 12 mezník, 72 kr. 13. meznik (pod malou skalou), 50 kr. 14. mezník (na holé planince), dále 120 kr. 15. mezník (u jedné skály), 57 kr. 16. meznik (mezi většimi skalami), 72 kr. 17, mezník (pod vysokou skalou). 120 kr. 18. meznik (u mokrého bahniska) atd….
26. meznik: zde konči hranice s Danihelem Šilhánem a pro pamět tu biti dostal Jáchym Daniček ve věku 7 let z Jirkova.
27. mezník pardus dostal 5letý Jan Blažek z Jirkova.
36. meznik (na jedné straně označený H. S., na druhé 9): zde se nalézá pole mlynáře Václ. Šilhána a odtud vede již hranice vrchnostenská mezi Semily a Malou Skalou dolů k brodskému obecnimu lesu až tam, odkud ohraničování začalo.
(Latinsky:) Usneseno v záležitosti Žernovnika roku a dne svrchu psaného.
(Podpisy a pečeti):
Václ. Ant. Sauhausz, direktor. Josef Walisch, lesní správce. Jirik Vit, rychtář. Michal Silhan+++. Václav Vit. Norbert Vit.
Právo hrdelní v Železném Brodě – František Mizera
Od středního věku přepouštěly vrchnosti, jimž náležela „poprava“ t. j. královská pravomoc nad zločinci a škůdci pro přílišný náklad a nepohodlí výkon spravedlnosti městům, která takto požívala pak už trvale práva hrdelního; městský úřad soudil tudíž nad vrahy, zloději, paliči, dlužníky a j., mohl k obviněným přistoupiti právem útrpným (mučiti je), aby je donutil k vyznání viny, mohl je vsaditi do vězení, vynášeti tresty vězení, ano odsuzovati i k trestům hrdel- ním; k tomu však bylo od 16. století třeba potvrzení vyššího soudu apelačního v Praze.
Také Brod Železný, jako Semily, Vysoké měla toto právo.
Na počátku 18. věku bylo v Čechách mimo Prahu ještě 381 měst a městeček, požívajících práva hrdelního čili práva meče. Ale málo- které z těchto měst Brod v to čítaje mělo cvičené a zkoušené soudce, aby mohlo správně právo to vykonávati. Proto úřad vlastně jen prováděl vyšetřování, ale jeho rozsudek s protokoly zaslány byly apelačnímu soudu v Praze, odkud přišlo potvrzení neb opravení, tedy vlastně rozsudek neboli ortel. Tim byly sice procesy zbytečně protahovány, ale právo zajišťováno. R. 1765 zrušila Marie Terezie valnou část soudů hrdelních, takže zůstaly pouze v Praze a ve 24 větších městech českých a ty svěřeny jen zkušeným právníkům. Tím přišel i Brod Železný o toto právo, arci jen na prospěch spravedlnosti. Mohl nadále jenom zločinem podezřelé osoby ve vazbu bráti, je vyslýchati, corpora delicti v držení vzíti, ale musel vše odevzdati nejbližšímu soudu hrdelnímu; avšak i tento zbytek pravomoci v celých Čechách po 3 letech zrušen.
Pokud jsem v památkách shledal, vyskytly se tyto případy před hrdelním právem železnobrodským:
Roku 1684 Václav Medek ze vsi Záhoří byl usvědčen z několika krádeži. Vyšetřován byl na Rohozci, rozsudek navržen od práva města Železného Brodu a konečně od král. appelaci v Praze vynesen ortel, že má býti trestán zjištěný Medek provazem na hrdle. Dne 12. ledna 1685 (v pátek) byl Medek první na šibenici železnobrodské oběšen. Popravu vykonal asi kat (,,mistr ostrého meče“) Jan Štětina nebo jeho syn Václav, který r. 1703 po otci ujal chalupu stojící na obci (zvanou „katovnu“). Další mistři popravní byli tu Teofil Zemánek a Jan Jindřich Waxmann.
R. 1672 Jiří Šír(er) potrestán, že musí 1 rok a švagrová jeho Marie Neymanová, roku, pro neřádné spolu obcování pracovati v poutech a železech na obecním díle; v témž čase jeden každý z nich mají státi třikráte před kostelem dne nedělního neb svátečního, když se konají služby boží, drže hořící svící před kostelem.
R. 1686 Matěj Bareš z Velké Horky se svou macechou Magdalenou odsouzeni na 1 rok na obecní dílo v železech a poutech pro touž vinu.
R. 1688 Václav Vaněk z Vodalnovic a Anna Petrova potrestáni pro touž příčinu vězením, vymrskáním a vypověděním.
R. 1700 Václav Hubka z Brodu a manželka Jiřího Bradáče podobně trestáni.
R. 1741 utekl z vězení železnobrodského starý Voska, načež rychtář Jan Asman vsazen do šatlavy na tak dlouho, až bude uprchlík dopaden. R. 1742 Antonín Schnabl z Tanvaldu, obchodník přízi, oloupil a zabil Frant. Lidnera z Rychnova v lesíku u Dlouhých Mostů. V Žel. Brodě stat, jeho tělo dáno na kolo a hlava vystrčena s věže brodské. R. 1755 tuláci a manželé Antonín a Marie Růžičkovi (cikáni?) odsouzeni, že jim na hřbetě vypálena znamení R. B. O (relegatus Bohemiae vypověděn z Čech), uši uřezány a za hranice vyhnáni, zavázavše se, že se nevrátí.
Menší přestupky soudili sami rychtáři nebo rychtář s konšely. Mimo šatlavu užíváno též jiných trestů: klády, v níž nohy, nebo ruce a nohy stísněny byly; trdlice, jež svírala hlavu i ruce: osla dřevěného, na němž výtržníci sedati musili a pod., pranýře, na němž stáli na potupu nebo byli ještě mrskáni.
Také se ukládaly pokuty peněžité.
Při těch, kdož byli obviněni ze zločinův a souzeni soudem hrdel- nim, používáno bylo ku přiznání a vynucení viny práva útrpného. Obvinění byli přivázáni a vratidlem natahování na žebříku, nebo pověšeni za ruce a na nohy přivázáno závaží až ruce se vykloubily, při čemž též podle míry páleni svícemi nebo na prsa a jinam kapán jim hořící vosk nebo smůla. Kati měli sice poručeno, aby při tom nikdo nebyl přetržen nebo usmrcen, aby po trápení na svém zdraví škody nevzal, avšak někdy těžko bylo stanoviti v tom hranice. Kdo se k vině přiznal, nebyl mučen. Pro Brod však o těchto menších trestech a výkonech práva útrpného není dokladu. (?)
R. 1766 bylo odstraněno veřejné vystavování jistých provinilců před vchodem do kostela.
Útrpné právo bylo zrušeno r. 1775, ale v našem okolí přestalo až v roce 1788.
Současný kronikář železnobrodský zapsal:
„Dne 8. července 1788 zrušeny všecky šibenice, pranýřové, trdlice, mučírny, housličky, jakož i koše na trest pekařům nad vodou visící.“
Originál článku otištěn v publikaci:
Sborník okresu železnobrodského, rok vydání 1924-1925, Ročník 2, str. 30
https://www.digitalniknihovna.cz/kvkli/view/uuid:5197e98c-61bd-416f-a600-19dc103ecd5e?page=uuid:5b239f2a-de6f-11ec-8d5c-001b63bd97ba
Horská Kamenice v urbáři panství Čes. Dubu, Osečné a Frýdštejna 1567 – Jan Hájek
NĚCO Z DĚJIN KAMENICE (HORSKÉ). Dostaly se mi do rukou staré pozemkové knihy panství Frýdštejnského z r. 1571. Budou to asi nejstarší zápisy o Kamenici, a proto dovoluji si je uveřejniti ve Vašem „Sborníku“ pro další badatele o Kamenici.
Kamenice (Horská) byla příslušenstvím panství Frýdštejnského. Urbář panství Českýho Dubu, Osečna, Fridštegna, statek: Sedmi vesnic neb Wiszka s datem 1567 uvádí na pol. 213-218 Kamenici ves s těmito usedlými:
1. Mattieg Rychtarz (Rychtář) odváděl úroku sv. Jirského 12 gr., úr. sv. Jánskýho 4 gr., úr. sv. Havelského 12 gr., 3 slepice nebo 6 gr., 25 vajec nebo 1 gr. 51/2 den., 5 korců ovsa nebo 50 gr., 2 čtvrce semence nebo 4 gr.; celkem 1 kopu 29 gr. 51/2 den.
2. Bartoš Junů odváděl úroku sv. Jiřského 8 gr., úr. sv. Jánského 4 gr., úr. sv. Havelského 8 gr, 4 slepice nebo 8 gr., 20 vajec nebo 1 gr. 3 den., 4 korce ovsa nebo 40 gr., 2 čtvrce semence nebo 4 gr.; celkem 1 kopu 13 gr. 3 den.
3. Petr Kaynowský odváděl úroku sv. Jiřského 6 gr, úr. sv. Jánského 2 gr., úr. sv. Havelského 6 gr., 2 slepice nebo 4 gr., 10 vajec nebo 5 den., 2 korce ovsa nebo 20 gr, 1 čtvrci semence nebo 2 gr.; celkem 40 gr. 5 den.
4. Petr Lubasů odváděl úroku sv. Jiřského 10 gr., úr. sv. Jánského 5 gr, úr. sv. Havelského 10 gr., 4 slepice nebo 8 gr., 15 vajec nebo 1 gr., 1/2 den., 31/2 korce ovsa nebo 35 gr, 2 čtvrce semence nebo 4 gr.; celkem 1 kopu 13 gr. 1/2 den.
5. Jan Malků odváděl úroku sv. Jiřského 8 gr., úr. sv. Jánského 2 gr., úr. sv. Havelského 8 gr., 4 slepice nebo 8 gr., 15 vajec nebo 1 gr. 1/2 den., 3 korce ovsa nebo 30 gr., 2 čtvrce semence nebo 4 gr.; celkem 1 kopu 1 gr. 1/2 den.
6. Matěj Lukášův odváděl úroku sv. Jiřského 6 gr., úr. sv. Jánského 2 gr., úr. sv. Havelského 6 gr., 2 slepice nebo 4 gr., 10 vajec nebo 5 den., 2 korce ovsa nebo 20 gr., 1 čtvrci semence nebo 2 gr.; cel- kem 40 gr. 5 den.
7. Havel Sedlákův odváděl úroku sv. Jiřského 12 gr, úr. sv. Havelského 12 gr., 2 slepice nebo 4 gr., 10 vajec nebo 5 den., 2 korce ovsa nebo 20 gr., 2 čtvrce semence 4 gr.; celkem 52 gr. 5 den.
8. Petr Wanikůw odváděl úroku sv. Jiřského 6 gr., úr. sv. Jánského 3 gr., úr. sv. Havelského 6 gr., 2 slepice nebo 4 gr., 16 vajec nebo 1 gr. 1 den., 21/2 korce ovsa nebo 25 gr., 2 čtvrce semence nebo 4 gr.; celkem 49 gr. 1 den.
9. Petr Sstryczl (Štrycl) odváděl úroku sv. Jiřského 3 gr., úr. sv. Jánského 11/2 gr., úr., sv. Havelského 3 gr., 1 husu krmnou, kleštěnou, nebo 6 gr., 1 slepici nebo 2 gr., 8 vajec nebo 4 den., 11/2 korce ovsa nebo 15 gr., 1 čtvrci semence nebo 2 gr.; celkem 33 gr. 1/2 den.
10. Wytt Wawrzychův (Vavřichů) odváděl úroku sv. Jiřského 12 gr., úr. sv. Jánského 4 gr., úr. sv. Havelského 12 gr., 5 slepic anebo 10 gr., 25 vajec anebo 1 gr. 51/2 den, 5 korců ovsa nebo 50 gr., 3 čtvrce se- mence nebo 6 gr.; celkem 1 kopu 35 gr. 51/2 den.
11. Wawra Gyrákův (Jiráků) odváděl úroku sv. Jiřského 12 gr., úr. sv. Jánského 6 gr., úroku sv. Havelského 12 gr, 4 slepice nebo 8 gr., 20 vajec anebo 1 gr., 3 den., 4 korce ovsa nebo 40 gr., 2 čtvrce semence nebo 4 gr.; celkem 1 kopu 23 gr. 3 den.
12. Waczlav Gyrakův (Jiráků) odváděl úroku sv. Jiřského 12 gr., úr. sv. Jánského 4 gr., úr. sv. Havelského 12 gr., 4 slepice nebo 8 gr., 20 vajec anebo 1 gr., 3 den., 4 korce ovsa nebo 40 gr., 2 čtvrce se- mence 4 gr.; celkem 1 kopu 21 gr. 3 den.
13. Ondra Wawrzinův (Vavřinův) odváděl úroku sv. Jiřského 6 gr., úr. sv. Jánského 3 gr., úr. sv. Havelského 6 gr., 3 slepice nebo 6 gr., 15 vajec. anebo 1 gr. 1/2 den., 21/2 korce ovsa nebo 25 gr., 11/2 čtvrce semence nebo 3 gr.; celkem 50 gr. 1/2 den.
14. Ondrzey Zednyk (Zedník) odváděl úroku sv. Jiřského 21 gr., úr. sv. Ha- velského 21 gr., 4 slepice nebo 8 gr., 2 korce ovsa nebo 20 gr.; celkem 1 kopu 10 gr.
15. Jakub Mlynarz (Mlynář) odváděl úroku sv. Jiřského 161/2 gr., úroku sv. Havelského 161/2 gr., 3 slepice nebo 6 gr., 5 vajec anebo 21/2 den., 1 korec ovsa nebo 10 gr.; celkem 49 gr. 21/2 den.
16. Jan Chalupník odváděl úroku sv. Jiřského 3 gr., úr. sv. Havelského 3 gr.; celkem 6 gr.
17. Krystyna wdova odváděla úroku sv. Jiřského 3 gr., úr. sv. Havelského 3 gr.; celkem 6 gr.
Odvedli tedy poddaní Kameničtí ročně na úroku sv. Jiřském 2 kopy 361/2 gr., na úr. sv. Jánském 401/2 gr., na úr. sv. Havelském 2 kopy 361/2 gr., 1 husu nebo 6 gr., 47 slepic po 2 gr. t. j. 1 kopa 34 gr., 214 vajec po 1/2 den. t. j. 15 gr. 2 den., 44 korců ovsa po 10 gr. t. j. 7 kop 20 gr., 231/2 čtvrce semence po 2 gr. t. j. 47 gr.; celkem tedy 15 kop 55 gr. 51/2 den.
*) Mimo to byli v té vsi povinni kdy a kdekoliv na témž panství na lov choditi, sedláci k stavění potřeby vézti, a ti kteří koní neměli, když se co toho stavělo, pomáhati, přidávati měli, kterážto povinnost za nemalou „zwuol“ se býti pokládala.
V té vsi byli povinni na lukách pod Frydštejnem seno a otavu pomáhati síci, rozstřásti, do kup shrabati, kde se jim poručí, i také ku pivovaru Hodkovskému dříví vézti měli, za tu povinnost se kladlo 7 kop.
V té vsi byla krčma od starodávna výsadní, ve kteréž se pivo turnovské šenkovalo, a platila z 1 sudu vyšenkovaného piva po 6 gr., což do roku učinilo při nejmenším užitku přes 3 kopy.
V té vsi bylo podruhů mužského pohlaví 8 osob, kteří platili své vrchnosti do roka po 2 gr., což činilo 16 gr.
Tito podruzi byli povinni robotou sekati po 2 dnech, což dělá 16 dnů, počítá-li se den po 3 groších, učiní to 48 gr.
Těchto podruhů ženy, počtem 8, byly povinny své vrchnosti bez úplatku po 6 štenicích příze napřísti, tedy 48 šteniků, počital-li se štenik po 2 den., učinilo to 13 gr., 5 den.; celkem tedy 11 kop 17 gr. 5 den.
Počet na vruby, vrubaři – Alois Šimon
(Vyňato z materiálu sebraného pisatelem pro kroniku obce Kláštera Hradiště.) Za starodávna užívali vrubů (zářezů) jako početního prostředku. Na vruby počítali pomocí dvou stejně dlouhých dřívek (prkének neb hůlek), která přiložili těsně k sobě a nožem zařízli současně do obou vruby (zářezy); tak označovali počet jistých předmětů, na př. množství odebraného piva, vymláceného obilí, počet odpracovaných dní, dluhy a pod.
Každá strana (věřitel i dlužník) ponechala si až do vyrovnání pohledávky jedno dřívko; po zaplacení dluhu, nebo vyrovnání věci, seřízl věřitel vruby a dřívek použil znovu.
V dobách, kdy se počítalo na vruby, vzniklo lidové rčení až do dnes užívané: „Má u mne vroubek“, kterým se vyjadřuje v přeneseném smyslu nějaká nevyřízená záležitost.
Na Hradišťsku užívali vrubů jako početního prostředku ještě v nedávných letech. Na př. ve starém klášterském pivovaře (nyní sladovna čp. 22.) počítali pivo v drobném prodeji na vruby“ až do r. 1863.
Místní pamětník (rozený r. 1849) vypravuje o tom následovně: „Chodil jsem v dětských letech rodičům pro pivo do starého pivovaru; v jedné ruce jsem nosil mázovou baňku“), ve druhé prkénko na vruby“, které bylo na jednom konci provrtáno a provázkem opatřeno, abych je mohl na ruku (v zápěstí) zavěsiti. Pod- starší načepovav piva, zařízl vrub a dřívko mi vrátil; když toto bylo již plné zářezů (vrubů), šel otec do pivovaru, vruby s pod- starším spočítal a zjistiv počet mázů, zaplatil odebrané pivo. Po seříznuti vrubů jsme používali prkénka znovu.“
Podobně bylo ve starších dobách počítáno v klášterském pivovaře na vruby“ i deputátní pivo, vydávané různým vrchnostenským dozorcům a úředníkům.
V panských dvorech zaznamenávali zřízenci zvaní „vrubaři“ zá- řezy (vruby) na prkénku i počet mandel obili denně na mlatě *) Máz 141 1. omláceného; za týden přepisoval souhrn omlatu vrchnostenský kontrolor s prkénka do knihy, zvané stodolní rejstřík“.
Veškerou obilní sklizeň mlátili tehdy ručně (cepy) a proto práce trvala mnohem déle než nyní. Mlátívali zpravidla na dvou mlatech o desíti až dvanácti mlatcích po 6 až 8 měsíců (od září neb října do konce března neb dubna). Odměnou mlatců býval jistý díl vymláceného obili; dle toho jak sklizeň sypala, dostávali 13. neb 10. ano i 8. díl (měřici) omláceného zrna.
Při „zdviži“ (po vyčištění obilí) náležela tudíž 13. případně 10. neb 8. měřice mlatcům, kterýž fakt označoval vrubař zářezem (vrubem) na prkénku; po čase, když bylo mlatecké obili in natura rozděleno, byly vruby s prkénka seříznuty.
Vrubaři, asi nynější poklasní, (der Oberdrescher = vrch, mlatec = poklasný) byli přísežní vrchnostenští zřízenci při panských dvorech, kteří jednak hlídali panská pole a luka (v létě), hlavně však dozírali na správné mlácení a řádné odvádění vymláceného obili na panské sýpky.
Před nastoupením služby skládali do rukou vrchního úředníka v hlavní kanceláři klášterského zámku následující přísahu (Eidprotokol z r. 1823):
„Já N. N. přísahám Bohu všemohoucímu, milostivé vrchnosti a svému představenému ouřadu, že se chci ve své ustanovené povinnosti vrubařské vždy věrně, poctivě a poslušně chovat všeho tak, jak se na pořádného a počestného služebníka vrchnostenského patří, bedliv být, aby se nejen na polích a na lukách, nýbrž také ve stodolách a na forotách žádná škoda nestala; všechno mně svěřené chci v řádném pořádku vést, zvláště na čisté mlácení a spravedlivé odvádění omláceného obilí všemožně pozornost mít, každou, i tu nejmenší škodu neb ztrátu svému představenému ouřadu udat a tím způsobem jako pořádný a poctivý služebník vrchnostenský se zachovat, k čemuž mně dopomáhej Bůh.“
Přísežnost vrubařů nevylučovala však některé pletichy s obilím, které tito občas ve spolku s mlatci mívali, jak vypravuje protokol sepsaný o šetření konaném ve dnech 6. až 10. března roku 1812 u rychtáře Jiřika Zikmunda v Bukovině za přítomnosti klášterského vrchního úředníka Prokopa Cimrhakla, aktuara J. Hoppeho a konšela Jiříka Šipa.
Předmětem jednání bylo udání bukovinského pojezdného Frant. Kvajzra, který přistihl mlatce, zaměstnané v tamním dvoře při krádeži 4 pytlů obilí právě v okamžiku, když toto schovávali do komory Šafářky Alžběty Vágnerové.
Po skončeném šetření odsoudil klášterský justicier 12. března T. 1812 účastníky krádeže následovně:
Šafářku k desíti ranám metlou, k desitidennímu arestu a k těžší práci.
Prvého vrubaře Václava Tumu z Bukoviny a druhého vrubaře Jana Marka z Kláštera k desíti ranám holí, k čtrnáctidennímu tuhému arestu a k těžší práci v železech.
Mlatce: Jana Štrojsu z Bílé Hlíny k čtrnáctidennímu tuhému arestu a k těžší práci v železech. Frant. Koloce z Bukoviny k desíti ranám holí, k osmidennímu tuhému arestu a k těžší práci v železech.. Josefa Nevyhoštěného z Borovic a Jana Vlástu z Bukoviny k desíti ranám holí, k osmidennímu tuhému arestu a k těžší práci. Jiřího Bartoše a Václava Nevyhoštěného Bukoviny k osmi ranám holí, k šestidennímu arestu a k těžší práci. Jiřího Fidlera z Bílé Hlíny k desitidennímu tuhému arestu a k těžší práci v železech. Josefa Sípa a Jana Johana z Bukoviny k osmidennímu tuhému arestu a k těžší práci. Václava Dohalského, Václ. Bartoše, Jana Nevyhoštěného a Václ. Jakubce vesměs z Bukoviny k osmidennímu arestu a k těžší práci. Václav Rejzek z Bukoviny a Josef Krejčí z Bilé Hlíny byli osvobozeni.
