Kögler byl kamenický dělník z Jablonce nad Nisou a zprvu byl trestán jen za drobnější přečiny. Když se r. 1891 vrátil po tříletém vězení v Kartouzích domů, sháněl jen obtížně zaměstnání a po dvou letech byl vůbec vykázán z Jablonecka a zbaven tak ženy, dítěte i domova. Považoval to za křivdu a mstu jabloneckého policejního komisaře, který prý již v době jeho věznění okrádal jeho ženu o peníze a po jeho návratu jej bezdůvodně až čtyřikrát týdně sužoval domovními prohlídkami. Koupil si proto Kögler revolver a v září 1893 začal jako třicetiletý muž provozovat v jizerském podhůří loupežnické řemeslo. První z třinácti „zločinů“, za které se ocitnul 18. května 1896 před nabitým sálem libereckého soudu, kam byl přístup povolen pro obrovský zájem pouze na vstupenky, byla noční návštěva jednoho vratislavického hostince. Vynesla mu dvacet cigaret, kapesní nůž, dvě špičky k hromosvodu, břitvu, gumové razítko a další „drahocennosti“. Druhý zločin nebyl o mnoho slavnější: šest králíků z jedné jablonecké králíkárny. Při další drobné krádeži v Albrechticích u Frýdlantu jej dva lamželezové téměř chytili: tehdy poprvé použil v obraně revolver a jednoho z mužů lehce poranil. Tak to šlo dál, loupil jen velmi uboze, ve Větrově u Frýdlantu, znovu ve Vratislavicích, v Luhu u Raspenavy. V Huti okradl kramáře o pět zlatých a před chycením jej opět zachránily varovné výstřely.
Kögler obcházel Jizerskými horami. Kdo ostatně ví, měl-li všech třináct zločinů na svědomí on sám, k mnoha se nepřiznal a je možné, že mu policie přidala po zatčení i některé další, dosud neobjasněné případy. Vážnější to s Köglerem začalo být po 20. říjnu 1893. Tehdy se připojil na Černostudničním hřebeni v lese nad Jabloncem, kde vlastně jako vypovězenec neměl co pohledávat, ke dvěma ženám, které se odpoledne vracely z nákupu domů do Šumburka-Krásné. Vesele se bavil a dozvěděl se, že jedna z nich, třiatřicetiletá kostelníkova žena Emilie Vaverišková má u sebe hodně peněz. V husté smrčině blízko odbočky ke Kokonínu vytasil tedy revolver a s klasickým loupežnickým zvoláním „Zůstaňte stát, peníze nebo život“ začal ženě tahat kabelu z ruky. Žena křičela a tašku bránila, křičela i druhá žena a utíkala pryč. Loupežník marně volal, aby Vaverišková neječela, jinak prý vystřelí. Nakonec to udělal, poranil ji v obličeji a s kabelou, ve které bylo „několik koláčů, trochu hrušek, česneku a 84 zlatých“ utekl k Jablonci. Zpráva o přepadení se bleskem rozšířila, takže když Kögler přišel ještě toho večera ke svému jabloneckému domu, aby se rozloučil se ženou a dítětem, sdělil mu jeho švagr, že „to již ví celý Jablonec“. Bývaly to pro loupežníky krásné starorakouské časy: Kögler pak ještě tři týdny dál chodil mezi lidmi a četníci ho marně chytali. V polovině listopadu potkal na rýnovické silnici svoji známou, nádenici Hauserovou, a svěřil se jí – jak soudní protokoly zaznamenávají – , že to s ním dopadne asi bledě, protože je na něj vydán zatykač, a prosil ji, ať vyřídí policii že peníze potřeboval, aby mohl utéci někam daleko a že střílel jen pro zastrašení. Pak skutečně na půl roku zmizel, byl v pruském Sasku, Bavorsku, Uhrách a na Moravě. Domů se vrátil až v dubnu 1894 a tehdy ho také v Harrachově okradli tři jiní výtečníci o revolver. Koupil si asi jiný, protože jím spáchal 24. července toho roku svůj nejvážnější zločin, a to v německé části Lužických hor. Na lesní cestě, která vede od restaurace na kopci Töpfer u Ojvína, přepadl čtyři výletníky: paní Rauchfussovou, doprovázenou jejím sedmnáctiletým synem Jiřím a dvěma dívkami. Další dvanáctiletý syn skotačil kdesi vpředu. Na Köglerovo loupežnické zvolání „Peníze nebo život“ odvětil syn Jiří: „Zbláznil jste se snad?“ a začal loupežníka bít holí, matka pak slunečníkem. Všichni volali o pomoc, Kögler se bránil deštníkem. K dovršení potupy přiběhl i malý synek a začal bušit do lupiče svou hůlkou. Tehdy Kögler vystřelil a staršího syna zabil. Vzal mu hodinky a za několik dnů zmizel z Lužických i Jizerských hor. Pod falešným jménem vstoupil ve Francii do cizinecké legie a odjel do Afriky. Po čase se tam ale prozradil, a tak ho vydali rakouským úřadům. Přelíčení trvalo týden, hostinští a kramáři se střídali jako svědci i žalobci s okradenými ženami: nenašel milosti strašlivý lupič Kögler před porotou. Odsoudili ho k trestu smrti oběšením Přijal to klidně, vesele se smál, a když naposled odcházel ze soudní síně, zavolal na všechny zevlouny i na soud jizerskohorským dialektem: „Na, da labt ock gsund!“ (jen si tu žijte ve zdraví.)
Mezi obyvateli Jizerských hor dodnes žije památka na onoho zvláštního lupiče: nedávno mně ukázali jeskyni, kde žil nebo se alespoň přechodně zdržoval. Jeskyně je silné slovo, je to vlastně spára mezi skalami, zčásti shora krytá balvanem, stejně ubohá a nedokonalá, jak nedokonalý a ubohý lupič byl i Josef Kögler. Je to předposlední skála v Čertových kamenech na Černostudničním hřebeni, ještě nad skálou sebevraha Huška, která je nejspodnější. Na Köglerově skále je vytesán – jistě z jiného důvodu – nevelký, jakoby trojitý kříž a u něj devítka. Vylezete-li odtud po kamenné plotně vzhůru na travnaté předskalí octnete se v téměř sto let staré loupežnické skrýši.
Citace z knihy M. Nevrlého: Kniha o Jizerských horách
