Stará zaniklá řemesla a zaměstnání v horách – F . Zeman

F. Zeman, (Stav u Vysokého) z časopisu “ Od Ještědu k Troskám“ ročník 14, číslo 9-10 (1935-1936)

Stará zaniklá řemesla a zaměstnání v horách.

V první polovici minulého století zaniklo papírnictví a zábojnictvi. Papír dříve vyráběli ze lněných hadrů, a to ručně. Papirniků nebylo mnoho a papír prodáván byl podomnimi obchodniky. V zdejší krajině, jak mně vypravoval můj otec, chodíval dům od domu s papírem nějaký Hrádecký; lid mu řikal Bačánek. Papíru se tehdy zpotřebovalo velice málo. Děti ve školách psaly na břidlicových tabulkách a lid mnoho papíru nezpotřeboval, vyjímaje patrimoniální úřady.

S papírnictvím zaniklo současně zábojnictví. Dnes velká většina lidi neví, co to záboj byla. Já sám jsem záboje neviděl. Otec mně vypravovával, že stávala záboj v každé větší vesnici, což dokazuje, že v mnoha vesnicích ještě dnes se říká některým domům bud „Na záboji“ aneb u zábojských“. Záboj byla lisovna na lněné semeno, z kterého byl v záboji pomoci velkého kola a lisu lisován lněný olej. Tenkráte prý lidé lněným olejem mastili pokrmy.

V letech 70tých zašlo v naší krajině pověstné lnářství a s ním spojené domácí předení lnu. Předenim lnu se zabývali téměř všichni lidé. V každém domě bylo tolik přádků (kolovratů), kolik v něm bydlelo k přádlu schopných lidí. Předení poskytovalo sice výdělek nepatrný, avšak na tehdejší skrovné živobytí, jakžtakž vystačujici. Lidé obojího pohlaví chodili i s přádkem na rameni k sobě na tak zvané přástky. V mládí vídával jsem v některém domě i pět přádků. Při přástkách přepovídávaly se všechny možné i nemožné události a také se i klepařilo, zvláště, když se sešly ženské. Býval to život společenský. Přádávalo se i večer při světle loučí. Svíčky byly drahé a petrolej byl v těch dobách ještě neznámý.

S napředenou přízí provozoval se i dost čilý obchod. Obchodníci se nazývali přezáci. Vozili přízi většinou do pohraničních měst, kde zase překupníci nechávali přízi tkalcům zdělávati na plátno. Pro domácí potřebu byla přize tkána domácími tkalci a plátno sloužilo ku přípravě oděvů. Kupř. mužským na plátěný oblek pro letní dobu, dále na košile a ženské se většinou oblékaly do obleků plátěných, tak zvaných tištěnek. Když do naší krajiny začala se přivážet bavlna a počala se po továrensku přísti a tkáti a když se začalo mluvit, že předení zanikne, lidé počali naříkati, od čeho budou živi. Bavlna zničila lnářství a domácí předení Inu takřka nadobro. Tím zaniklo i většinou domácí tkalcovství a i obchod, jak přízí tak i plátnem. Lid přišel o výdělek, a to v každém domě. Byl to veliký převrat mezi horským lidem.

Se zánikem předení lnu zašli i tak zvaní přádkaři, soustružnici, kteří hotovili přádky. Pokud se přadlo, chodívali dům od domu cuckaři, kteří kupovali lacino odpadky, (cucky) vochlovaného Inu. Cucky kupovali od cuckařů lidé, kteří je spřádali na hrubou přízi, z které se tkalo na zvláštních stavech hrubé plátno na pytle aj.

V minulém století zaniklo také povoznictvi-formanění. Povoznictvím se živilo mnoho lidí. Formani obstarávali všechny do dávky, jak pro obchod tak i pro lid. Jezdili na daleké cesty, a to do Prahy, do Brna, Vidně, ano až do Terstu a Rigy na Baltu. Z Rigy přiváželi lněná semena k setí. Při hlavních cestách – silnic bývalo úžasně málo stávalo vždy množství zájezdních hospod, formanek a formani bývali dobrými a vítanými hosty. Tyto hospody zásobovaly formany nejen stravou, ale i picí pro koně. Kde vedly cesty do příkřejších kopců, drželi buď hospodšti neb i sedláci několik párů koní pro formanské přípřeže. Ku př. v Sytovém před Lánským kopcem držel sedlák jenom pro připřeže tři páry koní. Některé zájezdní hospody měly konírny pro několik párů koni, ano některé měly konírny pro 40-50 párů koni. (Jičín, hostinec „V Ráji“ a Dřevenice u Jičína.)

Stávalo se, že takové konírny bývaly tak přeplněny v době trhů. že tam již ani místa nebylo. Když kvetlo formanění, dařilo se dobře kovářům při cestách; také sedláci prodávali oves a píci. Na cestách bývalo živo. Bývalo slyšeti práskání formanských bičů a rachot vozů. Když nastalo stavění železnic, formani začali naříkat na špatné výdělky a sedláci se ptali: „Komu budeme nyní prodávat oves“? A což dnes? V době automobilů? Místo rachocení vozů slyšíme na silnicích hukot aut a jejich houkačky.

Dnes možno, aspoň v naší krajině považovati za zaniklé řemeslo jirchářské. U nás jircháři tehdejší doby vydělávali hlavně kůže z kozlů, z kterých dávali sobě sedláci šíti kožené kalhoty. (Koženky, také praskavice). Koženky z jelenice bývaly vzácné. Také se vydělávaly kůže telecí a kozí.

S jircháři zaniklo i řemeslo koželužské. Totéž možno říci o kloboučnicích. Pochybuji, že se ještě dnes vyrábějí klobouky po řemeslnicku. Dnešní kloboučníci jsou většinou obchodníci.

Jedno z dovedných a i dost výnosných řemesel bylo sekernictví. Dnes možná mnoho lidí neví, kdo to byli sekernici. Sekernici dříve, kdy ještě nebylo vodnich turbin, stavěli vodní kola do mlýnů i továren a celá zařízení mlynárenská. Mistr sekernik, když měl postaviti všechny nové stroje do nového mlýna, nejprve musil zjistiti a vypočitati normální vodní sílu. Dle vodní sily určil průměr a šířku vodního kola a potom teprve počet kamenných mlecích složení, jejich velikost a rozměry. Byl to zajisté výpočet velice složitý, když stroje na mlýně měly míti lehký a správný běh. Všechna hnací kola ve mlýnech i s převody byla udělána ze dřeva a to sekerou odtud sekerníci. Stávalo se prý dost často při starších ozubových kolech, že některý zub říkali palec paleční kola se ulomil. To ovšem nebyla žádná radost pro mlynáře; musel co nejrychleji sraziti vodu, aby kola zůstala stát, aby na palečnim kole se všechny palce nepolámaly.

Za starých časů vykovávali hřebíky tak zvani cvočkaři. Byli to řemeslníci, příbuzní kovářům. Hřebíky vykovávali ve všech rozměrech od nepatrných cvočků po krováky a nárožníky.

Mezi zaniklé živnosti možno čitati krupaře. Byli to obchodníci, kteří prodávali jenom vařivo, jako hrách, čočku, kroupy, krupici, rosu, jáhly, také mouku a suché švestky a hrušky. Jinými věcmi neobchodovali. Dnes ani snad lidé nevědí, co je to rosa. Rosa jest velice drobný druh prosa. Ječmen, proso a rosu zbavovali mlynáři slupek (otrub) na zvláštních strojích, kterým říkali holendr“. Byly to při mlýnech zřízené zvláštní stoupy.

Starý význam kožišníků také již mizí. Dnes kožišníci jsou většinou obchodnici drahými kožišinami. Před lety bývalo jinak. Sedláci a mlynáři nosili v zimě většinou kožichy z ovčích kožešin, takže kožišníci sami kůže vydělávali a sedlákům z nich zhotovovali kožichy s pověstnými vyšívanými tulipány. Kožichy ty bývaly ušity bez soukeného povlaku. Dnes podobné kožichy na venkově vy- mizely. Také nosívali lidé kožešinové rukavice (palečnice). Kdo měl rukavice z lišči kožešiny (liščiny), býval nad nimi pyšný.

Zasluhují také zmínky lidé, kteří prodávali a dělali bukovou louč, kterou se v domech na venkově vesměs svítilo. Bývali to většinou horáci Němci. Louč se prodávala buď v svazcích nebo otepích. Každý svazek čítal jistý počet loučí. Louč tuto dělali silnými velkými hoblíky, které museli tahat dva silní lidé.

Ještě do let 1880 tých chodili po vesnicích i městech tak zvani vlasaři. Kupovali a stříhali ženské vlasy. By li to lidé, když viděli krásné ženské vlasy, přímo neodbytní. Kupovali i vlasy šedivé od bab. Za vlasy platívali dost slušný peníz. Také nabízívali za vlasy nějaké, ovšem že pěkné šátky na hlavu. Ženské braly však raději peníze.

Když ještě nebylo železných, emajlových a hliníkových hrnců, lidé užívali hrnců hliněných, a to tak zvaných hrnců ledeckých (cele polívaných) a frydlantských. Tyto byly vylity pouze na vnitřní straně. Když kuchařka nějaký hrnec rozbila, nezahodila ho, ale se střepy počkala, až přijde Slovák drátenik, aby rozbité střepy zdrátoval. Takový hrnec zdrátovaný vydržel víc než nový. Drátenici mívaly své domy, kde domácí na svého drátaře čekali s rozbitými hrnci. Známí dráteníci přinášeli a roznášeli po krajině zprávy. To jejich obyčejné Máte-li co drátovat“? sotva dnes uslyšime.

V témž čase jako dráteníci chodili dům od domu Slováci sklenkaři. Nosili na prodej skleněné zboží, většinou barev křiklavých. Nosili své zboží v proutěných nízkých podlouhlých koších, a to vždy na hlavě. Na hlavě, aby je koš netlačil, měli pod košem sešitý, senem vycpaný silný věnec. Lišili se od dráteníků také oděvem. Nosili dlouhé pláště, takřka až po kotníky z hrubé vlny utkané, barvy světle šedé, kdežto drátenici měli pláště kratší a tmavě hnědé, které nosili jenom přes ramena přehozené. Sklenkaři byli do pláště oblečeni.

Jest i záhodno vzpomenouti lidí, kteří dům od domu kupovali vlastně vyměňovali staré hadry. Lid jim říkal hadráři. Za kupu hadrů, které jim hospodyně snosila, dostala nějakou jehlu, trošku šmolky modřidla, po případě nějakou tkaničku. Hadráři v dřívějších dobách nosili hadry papírníkům, později do papírny v Ilelešteinu??.

Když ještě, jak formani tak i sedláci měli vozy o dřevěných nápravách, vozili kolomaznici po vsich i městech na trakaři v sudě kolomaz (dřevěný dehet), kterouž formanům a sedlákům prodávali na mazání vozových náprav.

Svou přítomnost v obci oznamovali křikem: Kolomaz, kolomaz, kolomáááááz“! Tu kde jaký majitel vozu šel s nádobou ke kolomazníkovi a podle potřeby kupoval.

V dobách, kdy ještě nebylo dnešních moderních kuchyňských kamen a kdy ještě stála v každém domě veliká kachlová kamna, v kterých se topilo z tak zvané černé kuchyně (klenuté místnosti vedle světnice, do které unikal kouř tak zvaným capouchem a potom teprve vnikl do komina). Tato stará kamna chodívali vymetat a čistit peciválci. Do kamen vlezli prskem (prsk otvor z černé kuchyně, kterým se vidlemi nanášelo dříví na oheň, jakož se i vidlemi přistavovaly hrnce s pokrmem k ohni), které uvnitř vyčistili a vymetli. Stávalo se někdy, že peciválek zimní dobou i v kamnech přenocoval. Snad od toho dostal i své jméno.

Za mého dětství chodíval po vsi židáček kůžičkář pode jménem Paška Židů. Kupoval všechny možné kůžičky, z kozlat, zajíců, králíků atd. Tento židáček byl šišlavý a již starý. Býval, když přišel do vsí, posměchem kluků, kteři jej i zlobili a všelijak na něj pokřikovali. Zidáček klukům nadával, avšak kůžičky kupoval každoročně.

Mezi podomní obchodníky patří i bývalí obrazáři. Nabízeli ke koupi většinou obrazy svatých patronů a to v různých velikostech a cenách. Tenkráte bývaly stěny světnic přímo ověšeny svatými obrázky, které někdy bývaly tak učazené a špinavé, že nebyly k poznání, jakého svatého ten obrázek představuje. Znal jsem jeden dům, kde majitel měl ve světnici všechny stěny ověšeny všelijakými obrázky, ano některé měl pověšeny pod lavici ba i v sini. Majitel tohoto domu byl tak zvaný celfotr. Byl to člověk, kterému se svěřovali poutníčkové, když je vodil procesim na sv. mista. Předpovídal cestou nábožnému procesi pobožné písně ve slokách. Asi takto: „Ach já ze všech nejkrásnější mou milou mám“. Celé procesi hned vpadlo zpěvavým hlasem a tak se to předpovídání opakovalo, až byla celá píseň dozpívána. Tenkráte vodil procesí na všechna poutnická místa. Kdy procesí mělo vyjíti, bylo hlášeno v kostele s kazatelny. Procesi chodívala od nás do Vambeřic, Hejnic, na Tábor u Lomnice n. Pop., do St. Boleslavi, na sv. Horu u Příbramě, do Mariašajn, ba až do Mariazell a také do Bozkova. Celfotr dostával od každého poutníka nějaký peněžitý dárek, za něj však musel se postarati o nocleh. Kde bylo procesí na noc, obdržel od hostinského nějaký dárek kromě stravy. Procesi čítávalo několik set osob. Poutníčkové na noclehu spávali ve společné mistnosti a to mužové, ženy, mladici i děvčata. Co všechno se na takovém noclehu přihodilo, to jen Bůh věděl a sv. Panna Maria to nad bezbožnými poutníky oplakala. Celfotr, o kterém zde píšu, byl takto zaměstnáním švec. Když přišla doba putování, praštil se ševcovinou, byť i byla některá bota nedospravena a šel s procesím, které po kněžském požehnání vyšlo z kostela. Podobných celfotrů bylo v okolí více a jeden na druhého velice žárlil.

Za starých časů mazávali lidé obuv většinou rozpuštěným lojem. Do loje, aby byla obuv černá, přidáván byl kopt“ (černidlo, saze). O kopt se starali koptaři, kteří chodili dům od domu a nabízeli své černé zboží za laciný peníz na prodej. Nebylo domu, aby v něm chyběl kopt. Koptaři od svého zboží bývali umounění (špinaví), z čehož nastalo pořekadlo: „Jdi se umejt, seš jako koptar“! Kde ty jemné čisté černé saze koptaři brali, nevím.

Asi tak jednou v roce přijeli znenadání do naší krajiny cikáni- kotláři. Ti opravovali tak zvané měděnce. Měděnec byla veliká, z měděného plechu zhotovená oblá nádoba pro ohřívání vody a byla zasazena do starých kamen. Když drahocenný měděnec byl propálen a voda z něj již vytékala, nezbylo hospodyni nic jiného, nežli že musela čekat s opravou, až přijedou cikáni. V chudších domech mívali podobné nádoby z litiny a na rozdíl od měděnců říkali jim kamnovec.

Před lety šetřilo se vším možným. Ani staré rozbité sklo se nepohodilo. Čekalo se, až přijde sklář, že za to přece nějaký krejcar se dostane. Skláři staré sklo nosili do skelných hutí. Také zaměstnání.

Také chodívali zimního času lidé s křížalami. Bylo to ještě v době, kdy bylo u nás málo ovocného stromovi. Bývali to lidé z kraje.

Vypravovával mi můj otec, že dříve chodili chudí lidé do horských lesů na houby, nejen s košíkem, ale s trakařem. Nasbírané houby dávali do pytlů a vozili domů, kde je sušili. Sušené houby vymě- ňovali za žito. Za čtvrtci sušených hub dostávalo se po čtvrtci žita. V dřívějších dobách bývalo v naší krajině dosti rozšířené pašeráctví. Pašovala se hlavně sůl, tabák a j. v.

Okolo let 50-60 tých chodilo z našeho okolí mnoho hudebníků do ciziny a to hlavně do Ruska. Kteří byli spořiví, přinášeli si domů i slušné peníze. K těmto patří i harfenistky a kolovrátkáři (flašinetáři).

Mezi tehdejší potulné lidi patří i medvědáři, kteří chodili světem se svým ochočeným medvědem. Byli to většinou uheršti Rusíni. Byli z dnešní Podkarpatské Rusi.

Když ještě nebyly zřízeny ústavy pro zprostředkování práce (stravovny), chodilo světem (vandrem) mnoho řemeslu vyučených mladíků, Mezi těmito byla jich větší část, kteří byli v řemesle nestálí a o práci nestáli a živili se podomní žebrotou. Jeden čas chodilo jich tolik, že se stávali lidem nebezpečni a na obtíž. Říkalo se jim všeobecně syčáci. Tyto syčáky a jich kamarády bez řemesla hlavně podporovali v jejich nepořádném živobytí některé pokoutní hospody. Majitelé poskytovali jim noclehu a vyžebrané, ba i nakradené věci od syčáků kupovali. V jedné takové hospodě bylo jich větší množství překvapeno četníky. Část jich se rozutekla a část byla i s hospodským zatčena. Časté prohlídky hospod, častá zatčení a hlavně nově zřízenými ústavy ku zpro- středkování práce se tenčil počet syčáků. Trvalo to však přece ještě delší čas, nežli syčáctví úplně přestalo.