Jan Jaroš

Tatínek na mne v roce 1784 (v mých dvaceti letech) přepsal hospodářství ve Vřešťově. 100 zlatých jsem zaplatil jako závdavek (v hotovosti). Zbylých 200 zlatých budu dále splácet každoročně (vejrunk). Musím vyplatit otce a všechny své sourozence: bratry Václava a Jiřího, sestru Kateřinu a Marii vdanou Novotnou. Mám ale štěstí, že na živnosti nejsou žádné další dluhy.

Bratru Jiřímu, který měl podle práva jakožto nejmladší syn živnost zdědit, ale na hospodaření schopný není, jsem za podstoupení práva povinen kdykoliv mu dvouleté hříbě poskytnout, nebo zaplatit. Také ho musím na své náklady nechat vyučit takové řemeslo, jaké si on sám vybere.

Táta s druhou ženou mají u nás vejminek. Mohou používat naší zahrádku, brát si ¼ ovoce, která vyroste v sadech. Dávám jim ječmen, žito, pšenici, hrách a čočku z úrody, aby hladem netrpěli. Také jim chovám jednu krávu, slepici a husu, tak jak je ujednáno v gruntovní knize.

Do kontribučenské obilné kasy (které zavedl císař Josef, aby předešel hladu) musím odvést 1 žita, 5 w ječmene, 6 věrtelů ovsa.

Obhospodařuji 32 strychů (cca 8 hektarů) polí a zahrad. K tomu 4 strychy (cca 1 hektar) pastvin, luk a lesů.

Na gruntu je vyměřena robota jeden a půl dne koňmo a tři dny pěší.

Abych na hospodaření nebyl sám, oženil jsem se 22.1.1786 s (Annou) Marii Horákovou z Vilantic. Obřad byl v kostele v Chotěborkách, veselka u nás doma.

Téhož roku máme první křtiny – 24.12.1786 – na Vánoce se nám narodil první synek Václav. Ale štěstí netrvá dlouho a Václav v sedmi měsících umírá – na božec (psotník).

Patentem č. 658 JGS ze dne 3. dubna 1787 císař Josef II. nařídil, že pokud poddaný sám nestanovil jinak, měl po jeho smrti převzít statek vždy jeho nejstarší syn, ledaže by proti němu měla vrchnost vážné výhrady.

Já jsem se psát nenaučil, ale snad moje děti do školy chodit budou.

V roce 1788 byla ve Vřešťově mezi čísly 33 a 35 postavena dřevěná škola, jejímž patronem se stal hrabě Karel Špork.

I v okolí se začalo stavět – velké vojenské dílo. V roce 1780 byl položen základní kámen pevnosti Josefov. Císařská komora odkoupila od majitele smiřického panství, knížete Jana Václava z Paaru vesnici Ples i s přilehlým okolím, rozkládajícím se na strategicky výhodném návrší nad řekou Metují. Obyvatelům Plesu bylo přikázáno vystěhovat se, byly pro ně zřízeny dvě nové obce: Nový Ples a Rasošky. Pevnost Josefov stavělo celkem asi 20000 lidí, z toho asi 11 000 vojáků. Dokončena byla za sedm let, v roce 1787. Ale ještě v roce 1791 se zde dokončovaly některé strategicky méně významné stavby (kostel, radnice atd…)

V lednu 1788 umírá tatínkova druhá manželka, má nevlastní matka Dorota Uhlíková na souchotiny.

Ale i šťastné události se staly: 9.9.1790 přišla na svět dcerka Marie. K naší velké radosti se má čile k světu. Po ní se narodil další synáček – 1.7.1792. Toho jsme pojmenovali Jan, naštěstí také dobře prospívá. A 25.8.1794 se mojí Marii narodila další dceruška Kateřina.

I na tatínka měly tyto události blahodárný vliv, a tak se můj otec Matěj dne 2.7.1794 znovu oženil! Musel! Vzal si vdovu Dorotu Glasarovou (45 let starou), rozenou Pavlíkovou z Lípy. V listopadu 1794 se otci s Dorotou narodila dcera Anna – tatínkovi bylo 63 let! V roce 1799 se jim ještě narodila dcera Marie, ta jim ale bohužel v roce 1800 ve třech měsících umírá na kašel.

K našim dětem přibývá 1.2.1797 Alžběta tak však 29.10.1799 umírá na kašel. Místo Alžběty se nám 7.7.1799 narodil syn, pojmenovali jsme ho znovu Václav. I ten však v sedmi měsících na jaře 1800 umírá na neštovice.

Grunt splácím poctivě a tak jsem v roce 1800 se všemi sourozenci na gruntu vyrovnán.

28.2.1801 se nám narodil synek pojmenovali jsme ho Matěj Josef, i on bohužel umírá na neštovice. Ach ty neštovice a božec!

V roce 1802 došlo ke zrušení doživotní vojenské služby. Místo ní byly zavedeny kapitulace, což je vojenská služba na určitý počet let (pro pěchotu a vozatajstvo 10 let, pro jezdectvo 12 let, pro dělostřelectvo a ženisty 14 let). Poté mohl voják buď jít domů, nebo nastoupit novou kapitulaci s určitými výhodami.

V březnu 1803 umírá ve věku nedožitých dvaasedmdesáti let můj tatínek Matěj.

V roce 1804 postihla kraj velká neúroda a drahota. Ceny obilí vzrostly za půl roku na 1,5 násobek.

21.6.1807 se nám narodila poslední dcerka Anna.

O rok později se vdala naše nestarší dcera Marie. Vzala si Matěje Valáška a spolu se přestěhovali do Vilantic, kde dále bydleli a vychovávali děti.

Jaké byly osudy mých ostatních sourozenců?

Nejstarší sestra Marie, která se v roce 1779 vdala ve Vřešťově za Matěje Novotného už není mezi živými. V roce 1792 zemřela při porodu svého sedmého dítěte. Bylo jí třicet šest let.

Starší bratr Václav žije zřejmě ve Vilanticích v r. 1783 si vzal Annu Marii Sekyrovou vdovu (jestli bude jak, tak ověřit).

Mladší bratr Jiří se v roce 1794 oženil s Alžbětou Černou do Žíželevsi čp.15. Převzal tu selskou živnost a začal sedlačit. S Alžbětou se jim tu narodilo 9 dětí ( z nich 3 chlapci a 2 dívky se dožily dospělosti).

Nejmladší sestra Kateřina se 25.1.1803 vdala za Jana Šedivku. Svatba byla ve Vilanticích 51 měli spolu 4 děti, Kateřina ale bohužel v roce 1813 ve svých 35 letech umírá na gangrénu.

Z našich sedmi dětí, které se nám na Vřešťově narodily, se dospělosti dožila pouze Marie, Jan a Anna.