Počet na vruby, vrubaři – Alois Šimon

(Vyňato z materiálu sebraného pisatelem pro kroniku obce Kláštera Hradiště.) Za starodávna užívali vrubů (zářezů) jako početního prostředku. Na vruby počítali pomocí dvou stejně dlouhých dřívek (prkének neb hůlek), která přiložili těsně k sobě a nožem zařízli současně do obou vruby (zářezy); tak označovali počet jistých předmětů, na př. množství odebraného piva, vymláceného obilí, počet odpracovaných dní, dluhy a pod.

Každá strana (věřitel i dlužník) ponechala si až do vyrovnání pohledávky jedno dřívko; po zaplacení dluhu, nebo vyrovnání věci, seřízl věřitel vruby a dřívek použil znovu.

V dobách, kdy se počítalo na vruby, vzniklo lidové rčení až do dnes užívané: „Má u mne vroubek“, kterým se vyjadřuje v přeneseném smyslu nějaká nevyřízená záležitost.

Na Hradišťsku užívali vrubů jako početního prostředku ještě v nedávných letech. Na př. ve starém klášterském pivovaře (nyní sladovna čp. 22.) počítali pivo v drobném prodeji na vruby“ až do r. 1863.

Místní pamětník (rozený r. 1849) vypravuje o tom následovně: „Chodil jsem v dětských letech rodičům pro pivo do starého pivovaru; v jedné ruce jsem nosil mázovou baňku“), ve druhé prkénko na vruby“, které bylo na jednom konci provrtáno a provázkem opatřeno, abych je mohl na ruku (v zápěstí) zavěsiti. Pod- starší načepovav piva, zařízl vrub a dřívko mi vrátil; když toto bylo již plné zářezů (vrubů), šel otec do pivovaru, vruby s pod- starším spočítal a zjistiv počet mázů, zaplatil odebrané pivo. Po seříznuti vrubů jsme používali prkénka znovu.“

Podobně bylo ve starších dobách počítáno v klášterském pivovaře na vruby“ i deputátní pivo, vydávané různým vrchnostenským dozorcům a úředníkům.

V panských dvorech zaznamenávali zřízenci zvaní „vrubaři“ zá- řezy (vruby) na prkénku i počet mandel obili denně na mlatě *) Máz 141 1. omláceného; za týden přepisoval souhrn omlatu vrchnostenský kontrolor s prkénka do knihy, zvané stodolní rejstřík“.

Veškerou obilní sklizeň mlátili tehdy ručně (cepy) a proto práce trvala mnohem déle než nyní. Mlátívali zpravidla na dvou mlatech o desíti až dvanácti mlatcích po 6 až 8 měsíců (od září neb října do konce března neb dubna). Odměnou mlatců býval jistý díl vymláceného obili; dle toho jak sklizeň sypala, dostávali 13. neb 10. ano i 8. díl (měřici) omláceného zrna.

Při „zdviži“ (po vyčištění obilí) náležela tudíž 13. případně 10. neb 8. měřice mlatcům, kterýž fakt označoval vrubař zářezem (vrubem) na prkénku; po čase, když bylo mlatecké obili in natura rozděleno, byly vruby s prkénka seříznuty.

Vrubaři, asi nynější poklasní, (der Oberdrescher = vrch, mlatec = poklasný) byli přísežní vrchnostenští zřízenci při panských dvorech, kteří jednak hlídali panská pole a luka (v létě), hlavně však dozírali na správné mlácení a řádné odvádění vymláceného obili na panské sýpky.

Před nastoupením služby skládali do rukou vrchního úředníka v hlavní kanceláři klášterského zámku následující přísahu (Eidprotokol z r. 1823):

„Já N. N. přísahám Bohu všemohoucímu, milostivé vrchnosti a svému představenému ouřadu, že se chci ve své ustanovené povinnosti vrubařské vždy věrně, poctivě a poslušně chovat všeho tak, jak se na pořádného a počestného služebníka vrchnostenského patří, bedliv být, aby se nejen na polích a na lukách, nýbrž také ve stodolách a na forotách žádná škoda nestala; všechno mně svěřené chci v řádném pořádku vést, zvláště na čisté mlácení a spravedlivé odvádění omláceného obilí všemožně pozornost mít, každou, i tu nejmenší škodu neb ztrátu svému představenému ouřadu udat a tím způsobem jako pořádný a poctivý služebník vrchnostenský se zachovat, k čemuž mně dopomáhej Bůh.“

Přísežnost vrubařů nevylučovala však některé pletichy s obilím, které tito občas ve spolku s mlatci mívali, jak vypravuje protokol sepsaný o šetření konaném ve dnech 6. až 10. března roku 1812 u rychtáře Jiřika Zikmunda v Bukovině za přítomnosti klášterského vrchního úředníka Prokopa Cimrhakla, aktuara J. Hoppeho a konšela Jiříka Šipa.

Předmětem jednání bylo udání bukovinského pojezdného Frant. Kvajzra, který přistihl mlatce, zaměstnané v tamním dvoře při krádeži 4 pytlů obilí právě v okamžiku, když toto schovávali do komory Šafářky Alžběty Vágnerové.

Po skončeném šetření odsoudil klášterský justicier 12. března T. 1812 účastníky krádeže následovně:

Šafářku k desíti ranám metlou, k desitidennímu arestu a k těžší práci.

Prvého vrubaře Václava Tumu z Bukoviny a druhého vrubaře Jana Marka z Kláštera k desíti ranám holí, k čtrnáctidennímu tuhému arestu a k těžší práci v železech.

Mlatce: Jana Štrojsu z Bílé Hlíny k čtrnáctidennímu tuhému arestu a k těžší práci v železech. Frant. Koloce z Bukoviny k desíti ranám holí, k osmidennímu tuhému arestu a k těžší práci v železech.. Josefa Nevyhoštěného z Borovic a Jana Vlástu z Bukoviny k desíti ranám holí, k osmidennímu tuhému arestu a k těžší práci. Jiřího Bartoše a Václava Nevyhoštěného Bukoviny k osmi ranám holí, k šestidennímu arestu a k těžší práci. Jiřího Fidlera z Bílé Hlíny k desitidennímu tuhému arestu a k těžší práci v železech. Josefa Sípa a Jana Johana z Bukoviny k osmidennímu tuhému arestu a k těžší práci. Václava Dohalského, Václ. Bartoše, Jana Nevyhoštěného a Václ. Jakubce vesměs z Bukoviny k osmidennímu arestu a k těžší práci. Václav Rejzek z Bukoviny a Josef Krejčí z Bilé Hlíny byli osvobozeni.